Filipíny 2018

Poslední kousek úžasně dobrého (dodávat, že zralého, není určitě potřeba) manga,

poslední hlt čaje, poslední podrbání ušopleska

a tjadááá směr letiště. Řidiče jsem si soukromě přejmenoval na “dědu zabijáka”, dorazili jsme na letiště během rekordních 35 minut! Na rentgenu opět otázka, co je to za lahve a po vyslovení, že alkohol, jsem byl s úsměvem vpuštěn do haly. Poučen z poslední check-in zkušenosti s Philippines jsem samozřejmě zavrtěl hlavou na otázku, zda mám v kufru něco fragile a tím bylo všem formalitám učiněno zadost. Takhle se to musí, s (ne)poctivostí holt nejdál dojdeš. Sedím, čekám na boarding a najednou z repráků speciální song, že by hymna?, protože všichni začínají vstávat a prozpěvovat si. Kdo by čekal v pondělí ráno v osm hymnu na letišti? Já teda ne. Po deseti minutách přišli tři zpěváci s kytarama, až později mi došlo, že jsou nevidomí, takže i já přidávám nějaké to peso do kasičky. 

Mno super, já musím zaplatit za sedadlo v první řadě, ale bába se special service a její synátor, kterýmu evidentně nic není, ne. Takhlenc tedy ne, takže claim už se pomalu chystá. Dosedáme naštěstí o celých 20 min. dříve oproti plánu, takže to vypadá, že i stihnu vyzvednout kufr, přemístit se z terminálu 4 na terminál 1, zacheckinovat kufr na další let a projít znovu imigrační. Doporučuje si nechat 4 hodiny, já měl na celý proces hoďku a půl, říkejte mi Speedy Gonzalez:D Vystřelil jsem z letadla jako jeden z prvních, vlezl do špatnýho vchodu, protože tam šlo přeci stádo, tak já jdu s ním, byl jsem vykázán jinam, až se konečně dostanu správně, popadnu kufr a hasím si to na transfer přepážku, kde mi suše oznámí, že bus odjel a další jede za hodinu, pecka:D Jsem odkázán na taxi, ale poslední peso jsem dal těm do kasičky, takže narychlo měním nějaký doláč, aby bylo na koláč a funím na taxi. Milý pán za plexisklem mi říká, že mi támhle jede shuttle bus na terminál, ať jdu na bus. Chápu kapitalistu, zbytečně bych mu blokoval auto za 150 pesos, když s ním může poslat někoho do centra za 800. Bus stojí směšných 20 pesos, pecka, co teď s těmi zbylými 1050 php, které mi zbyly po směně? Zase jedno poprvé, uspořádání sedaček v busu 3-2. Během 5 min. jsem na terminálu 1. Babi na rentgenu mě nechce pustit do haly, že prý je toho alkoholu na mě moc a můžu si nechat jen dvě lahve ze 6! Já se ale nedám, argumentuju, že už jsem prošel jedním letištěm, mířím do Evropy a zaplatím clo a hlavně, jsou to přece dárky! Nakonec mávne rukou a já mířím dál, na check-inu opět neguju, že bych měl něco choulostivého v kufru, těch 6 lahví se přeci nepočítá a “hurá” na imigrační, což je na dalších 45 min. života. Teď by se mi tu hodila mamča a její herecký výkon z thajského letiště a byl bych skrz do dvou minut. Chjo, takže ne, vyčkám si tu frontu, ale jako odměna na mě čekal Starbucks, po 8 dnech, zdá se to jako věčnost.